Se Sokolem za Rampušákem popáté!

Když jsme v roce 2013 začali plánovat turistický pochod, ani jsme pořádně nevěděli, do čeho jdeme. Přiznám se, že pro mě to byl zpočátku spíš jen takový hec - zkusíme to a uvidíme…

Ale čas letí jako voda a letos jsme se vypravili pěšky z Černilova do Deštného už popáté!

Od prvních ročníků, kdy trasa pochodu vedla převážně po asfaltových cestách a tudíž byla chvílemi až úmorně únavná a nezáživná, doznala podoba pochodu značných změn. Také letos jsme se rozhodli znovu upravit část trasy, takže jsme byli plni očekávání, jak se bude pochod líbit tentokrát…

 Plánování a přípravy postupně vrcholily, až se nakonec přiblížil onen dlouho očekávaný první zářijový víkend. Opět, tak jako každý rok, jsme s napětím sledovali všechny možné předpovědi počasí, a když přišel pátek před „Rampušákem“, kdy celý den vydatně pršelo, skoro to vypadalo, že letošní ročník bude pro všechny účastníky zkouškou odhodlanosti a kvality oblečení… Nakonec se ale počasí umoudřilo a ráno nás přivítalo sluníčko, které váhavě vykukovalo mezi mraky.

Nic nám tedy nebránilo a po registraci a fotografování na startu jsme mohli plni odhodlání vyrazit v počtu dvaceti účastníků směrem na Dobrušku. V družném hovoru cesta rychle ubíhala a provázeni sluníčkem jsme míjeli známá i méně známá místa -  Dolní Černilov, Horní Černilov, Libníkovice, Jílovice, Vranov, Mokré, Vodětín… V Opočně jsme se prošli zámeckým parkem a po břehu rybníku Broumar jsme před polednem dorazili do Dobrušky, kde nás čekal oběd a start druhé části pochodu.

Po vydatném obědě se k nám přidali další účastníci a tak jsme vyrazili už v počtu třiceti dospělých a devíti dětí (a teenagerů) na další etapu. Z Dobrušky jsme se vydali do Valského údolí a přes louky k Bačetínu. Dále pak romantickou polní cestou do Kounova, prošli jsme se údolím Zlatého potoka až k Bysterským dolům. Tady už začalo první stoupání směrem na Nedvězí. V půli kopce jsme se, tak jako každý rok, pozdravili se „skorosousedy“ ze Smržova u jejich krásné chaloupky a zanedlouho už nás vítala náves v Nedvězí, kde na nás čekalo auto s občerstvením.

Tady se ale už nikdo z nás dlouho nezdržel. Vždyť cíl pochodu se blížil, zbývalo nám už jen šest kilometrů a každý už chtěl mít za zády náročný kopec v Šedivinách. Jak kdosi prohlásil: „ten kopec, to  je vražda, ale pohled na Šedivinský kostelík nahoře, ten stojí za to!“

A opravdu - ke kostelíku, jakoby to bylo letos nějak blíž! Krátce jsme tu poseděli na lavičce a pak hurá do Deštného. Ze Šedivin vede cesta už jenom z kopce, takže nás za chvilku vítalo důvěrně známé panorama kopců Deštného…

Od ohrady s koníky už zbývalo jen sejít po cestě k Sokolské chatě, odkud se linula báječná vůně grilovaného masa a nesl se smích a hovor borců, kteří na chatu postupně přicházeli.  Všichni jsme se shodli na tom, že po takovém pochodu je posezení na terase před Sokolskou chatou víc, než příjemná záležitost. Kde jinde byste našli lepší místo pro vzájemné vyprávění zážitků z cesty, nebo jen pro tiché vychutnávání pocitu, že jsme i letos tu „šílenou“ dálku ušli? 

A když na chatu dorazili i poslední opozdilci, nastal čas vyhlašování výsledků:

Trasu 40 km z Černilova do Deštného absolvovalo 19 borců. Nejlepší čas měl Petr Slezák, který trasu ušel za 9:52 hod. Nejstarší účastník na trase 40 km byl Josef Kupka (1953), nejmladší na trase 40 km pak Anna Jelenová (2001).

Trasu 17 km z Dobrušky do Deštného absolvovalo 20 účastníků. Nejstarší na této trase byla Hana Nisserová (1947), nejmladší Tereza Březovská (2009).

A vítězi pochodu se stali vlastně všichni - vždyť tady nejde ani tak o časy, jako spíš o to, že společně příjemně prožijeme jednu sobotu v roce, spoustu toho zažijeme a hodně toho cestou vidíme…

Jak prohlásil jeden z účastníků:

„Už pět let marně přemýšlím nad tím, co vede lidi k tomu, že v sobotu ráno vstanou v tuhle nelidskou hodinu, obujou si boty a dobrovolně si jdou huntovat nohy někde mezi Černilovem a Deštným?“

Já si myslím, že to každý z nás, kteří jsme se na pochod „Se Sokolem za Rampušákem“ někdy vydali, už dávno ví… Tahle procházka prostě stojí za to!

Tak co? Půjdete příště s námi?

Za TJ Sokol Černilov Radek Jelen