Když jsme letos v únoru na valné hromadě naší TJ debatovali o tom, co by se dalo zajímavého podniknout, přišla řeč i na kdysi populární tradici turistických pochodů, které v minulosti naše TJ organizovala.
Myšlenka na obnovení této tradice nás hodně zaujala, takže začalo veliké plánování a vymýšlení různých možností. Dlouho jsme přemýšleli, odkud a kam se vlastně vydat. Nakonec zvítězil názor, že není zas takové umění jen tak se procházet někde kolem Černilova, nebo po Orlických horách kolem Sokolské chaty. Přece - když jsme „Tělocvičná jednota Sokol Černilov“ a máme „Sokolskou chatu“ v Deštném, tak by se mělo jít právě z Černilova a na Sokolskou chatu, že? A jako jediný a správný termín se nám zdál první víkend v září. Během cesty si alespoň stihneme navzájem povyprávět, co zajímavého jsme zažili o prázdninách a na dovolených.
A tak bylo rozhodnuto. Vyrážíme první sobotu v září od Sokolovny v Černilově, v Dobrušce přibereme ty, kterým by se snad těch 40 km zdálo moc a odpoledne (nebo spíš k večeru) se všichni sejdeme na Sokolské chatě v Deštném.
Pak už zbývalo doladit jen pár detailů, vyvěsit plakáty, poslat pozvánky a těšit se na sobotu 7. září.
Na startu pochodu se nás po šesté hodině ranní sešlo čtrnáct. Rychle jsme vyplnili přihlášky, dostali do ruky mapky s trasou pochodu a mohlo se vyrazit. Bylo krásné podzimní ráno, vzduch byl příjemně svěží a tak první část cesty rychle ubíhala. Mezi Dolním a Horním Černilovem nás vítalo právě vycházející slunce a slibovalo nám krásné počasí. Šlo se opravdu moc pěkně, takže jsme zjistili, že jsme už po desáté hodině dopoledne kousek před Dobruškou. A protože bylo ještě dost času do oběda, kdy se k nám měla připojit druhá část účastníků, zastavili jsme se v Pulicích v nově opravené hospůdce, a na zahrádce v příjemném stínu lip jsme si dopřáli menší občerstvení ;-).
Po krátkém obědě v Dobrušce odstartovala i druhá etapa pochodu a tak jsme mohli už v počtu 23 dospělých a 10 dětí vyrazit na cestu do hor. Nálada byla stále skvělá a tak jsme zvládli i trochu dobrodružnější cestu roklí a korytem vyschlého potoka „po modré“ z Dobrušky do Domašína. Tento zážitek nás ovšem trochu odradil od pokračování po turistických trasách, rádi jsme vzali na milost do té doby opovrhované asfaltky a dál jsme pokračovali po stále stoupajících silničkách. Cesta už tolik neubíhala - slunce svítilo a hřálo, jako kdyby tušilo, že má jednu z posledních možností letos ještě naplno ukázat, co dovede… Ale i přes odpolední horko jsme postupně procházeli kolem míst, jejichž názvy mnozí z nás do té doby znali jen z mapy.
Domašín, Spáleniště, Kamenice... Vesničku za vesničkou jsme postupně nechávali za sebou. A když jsme po úmorné cestě mezi poli z Kamenice dorazili do Rovného, byla naše únava na vrcholu. Jen šipka s nápisem „Prázova bouda 2,5km“ nám dodávala sil k dalšímu pochodu. Cesta na Prázovku se zdála být nekonečná a zřejmě proto zažil místní hospodský největší počet osob, objednávajících si Kofolu, během své dosavadní kariéry. Možná, že nad tím nechápavě kroutí hlavou dodnes ;-).
Na Prázovce se už ale nikdo z nás nezdržoval moc dlouho, vždyť na Sokolskou chatu už to byl jen kousek a cíl pochodu byl tím pádem skoro na dohled. Poslední kilometry cesty nám utekly jako voda a když jsme sestupovali lesní cestou k chatě, vítala nás báječná vůně grilované kýty. Nenašel se nikdo, kdo by odolal posezení na terase před Sokolskou chatou - vždyť právě nastal ten správný čas na vzájemné vyprávění zážitků z cesty, počítání puchýřů na nohách, nebo jen slastné konstatování „máme tu šílenou cestu za sebou – dali jsme to!“
Večer, když už dorazili opravdu všichni účastníci, nastal čas vyhlašování výsledků:
Trasu 40 kilometrů z Černilova do Deštného zdolalo 14 účastníků, trasu 17 kilometrů z Dobrušky do Deštného prošlo 9 dospělých a 10 dětí. Nikdo pochod nevzdal a všichni jsme (víceméně zdraví a nepoškození) dorazili do cíle.
Nemladšími účastníky byli Bára Kašparová, Nikola Doubravová a Patrik Ježek (prošli trasu 17km). Nejstarší (moc se to označení nehodí – já vím) byla Věra Jelenová (trasa 40km). Jako první z účastníků byl na chatě Jirka Lukášek (trasa 40 km). A vítězi pochodu jsme se stali všichni – vždyť to byl báječně prožitý den!
Ještě jednou Vám všem děkuji za účast a za Vaši skvělou společnost – až nás přestanou bolet nohy a zahojí se nám puchýře, určitě si řekneme, že to vlastně bylo fajn. A za rok se zase sejdeme v šest ráno u Sokolovny, nebo v poledne v Dobrušce. Určitě nás bude i víc a zase se vydáme na návštěvu k Rampušákovi do Orlických hor. Už zase těším :-).
Za TJ Sokol Černilov Radek Jelen.
Trasa pochodu z Černilova do Dobrušky:
Trasa pochodu z Dobrušky do Deštného:
